Dovolená na Šumavě

Minulý týden jsme si užívali se Zuzkou dovolenou na Šumavě. Vzal jsem si s sebou i transceiver s cílem vysílat z některých SOTA vrcholů na české i bavorské straně Šumavy. V průběhu týdne, kdy jsme střídali větší túry s menšími procházkami po okolí, se mi podařilo aktivovat čtyři vrcholy – Ruckwiesberg DM/BM-054, Grosser Falkenstein DM/BM-053, Poledník OK/PL-007 a Polom OK/PL-008.

Na Šumavu jsme přijeli v sobotu (2.8.) a hned v neděli jsme vyrazili na první túru na Grosser Falkenstein a Ruckwiesberg. Z Alžbětína jsme šli po trase Bayerisch Eisenstein – Zwieslerwaldhaus – Ruckwiesberg – Grosser Falkenstein. Až na vrchol Ruckwiesbergu (1269 m) nám přálo počasí a vyhýbal se nám déšť. Ale přesně dle zákona schválnosti se při natahování antény přihnal mrak a začalo pršet. Jemný déšť rychle zhoustl, ale nevzdali jsme se. Schoval jsem rádio pod převis většího kamene, připojil jsem akumulátor, anténu a klíč a dal jsem výzvu jako DL/OK1NF/P. Naštěstí se okamžitě strhl obvyklý pile-up. Protože mi přes veškerou snahu hustě pršelo na transceiver, klíč i papírový deník, udělal jsem jenom deset spojení a zbytku volajících jsem se omluvil, že musím kvůli dešti skončit. Mrzelo mě to, protože desetibodový Ruckwiesberg přede mnou kupodivu ještě nikdo neaktivoval a tak byl zájem lovců o spojení velký. Jakmile jsem vyslal QRT, shodili jsme anténu, rychle jsme všechno zabalili a zamířili jsme na vrchol Grosser Falkensteinu. Po chvilce přestalo pršet a nastoupat posledních 40 výškových metrů už byla sranda. K tomu jsme jako doping zobali borůvky rostoucí u cesty.

Na vrcholu Grosser Falkensteinu (1312 m) seděl při našem příchodu mrak a očekávaný výhled do kraje se nekonal. Budování vysílacího pracoviště to ale nebylo na překážku. Vyhlídnul jsem si vhodné místo vedle cesty a za chvíli visela anténa proklatě nízko mezi stromy. Zuzka se uvelebila na vrcholové vyhlídce, já jsem zalezl k rádiu a dal výzvu. Ani Grosser Falkenstein nebyl nikdy dřív aktivovaný a pile-up tomu odpovídal. Protože nás čekala dlouhá zpáteční cesta, nechtěl jsem se na vrcholu Grosser Falkensteinu zdržovat příliš dlouho. Udělal jsem radost dvaceti lovcům a rádio jsem zase vypnul. Mezitím se vyčasilo a dočkali jsme se fantastického výhledu z vrcholové skály. Po zasloužené svačině jsme začali sestupovat přes Kleiner Falkenstein a dál po cestě kopírující potok Grosser Steinbach do Zwieslerwaldhausu. Abychom poznali novou cestu, pokračovali jsme z Zwieslerwaldhausu do Schwellhäuslu a po západním úbočí Hochbergu do Bayerisch Eisensteinu a domů do Alžbětína. Po pětadvaceti kilometrech pochodu horských terénem jsme s chutí shodili batohy ze zad a dopřáli si sprchu a večeři.

Další větší procházku jsme naplánovali na úterý 5.8. Dojeli jsme autobusem do Prášil a odsud jsme šli nejdříve k Prášilskému jezeru a po červené dále na Poledník. U Prášilského jezera byl ještě relativně klid, ale na Poledníku (1315 m) bylo lidí (převážně cyklistů) jako na pouti. Usadili jsme se vedle cesty, Zuzka mi opět pomohla natáhnout anténu a za chvíli jsem byl v éteru z vrcholu OK/PL-007. Lovci volali a do deníku mi přibývalo jedno spojení za druhým. Rozloučil jsem se z volajícími po pětadvacátém spojení, všechno jsem sbalil do batohu a ještě před svačinou jsme vylezli na rozhlednu pokochat se výhledem do všech směrů. Na ochozu rozhledny pěkně fičelo a rádi jsme zase slezli dolů a posvačili v závětří věže. Při sestupu z věže jsme si prohlédli výstavku o ochraně západní hranice Československa před rokem 1989 a při té příležitosti jsem neodolal vystavené radiostanici R-105 a musel jsem se u ní nechat Zuzkou vyfotit. Z Poledníku jsme sestoupili cestou podél Smrkového potoku a od Frantova mostu nás Prášilský potok přivedl zpátky do Prášil.

Středu jsme naplnili odpočinkovým programem v okolí Hartmanic, ale hned ve čtvrtek jsme podnikli další túru. Autobusem jsme se tentokrát nechali odvézt do Nové Hůrky, odkud jsme zamířili přes bývalou Starou Hůrku k jezeru Laka. U jezera jsme posnídali a pokračovali jsme dál k Polomu. Na nebi nebyl ani mráček a jakmile jsme vyšli z lesa, opřelo se do nás nemilosrdně Slunce a pálilo po celý zbytek cesty. Velkou radost mi proto udělalo, že se Zuzce podařilo hned na první pokus trefit nenáročnou přístupovou cestu až na vrchol Polomu. Po výstupu na jižní vedlejší vrchol Polomu už bylo snadné dojít na hlavní vrchol. Polom je bohužel pojmenovaný velmi výstižně a celá horní část kopce je pokrytá mrtvými a polámanými stromy. Nebyl to veselý pohled a navíc nikde na vrcholu nebyl stín, do kterého by se dalo schovat před Sluncem. Pár metrů od vrcholového triangulačního bodu ve výšce 1295 m jsem natáhl anténu a dal se do vysílání. Osmadvaceti spojeními jsem ukojil převážnou část volajících a mohli jsme s potěšením z úspěšné aktivace OK/PL-008 vrátit stejnou cestou pod Polom a pokračovat dál podél státní hranice směrem k Železné Rudě. I když nebyl terén nijak zvlášť náročný, pálící Slunce udělalo svoje a do Alžbětína jsme došli dost unavení.
Velké poděkování si zaslouží Zuzka, která se mnou ochotně chodila na všechny vrcholy, ať pršelo nebo pálilo Slunce, pomáhala mi s taháním a balením antény a nosila pro oba dva svačinu a pitnou vodu, protože já měl batoh naplněný akumulátorem, rádiem, anténou a dalšími potřebnými krámy.


Moc se nám na Šumavě líbilo a při nejbližší příležitosti se sem znovu vypravíme. Nejlépe opět s rádiem, hi.