V Hřebenech po dvou letech: Brdo OK/ST-024, Liška OK/ST-016, Písek OK/ST-011

Po dvou letech jsem se znovu vypravil s rádiem do Hřebenů, tentokrát v doprovodu kamaráda Romana. Trasu jsme naplánovali tak, aby zahrnovala tři SOTA vrcholy, ze kterých jsem ještě nevysílal – Brdo, Lišku a Písek, s tím, že vyrazíme ze Všeradic, přes Brdo a Lišku dojdeme na Písek, tam přenocujeme a ráno seběhneme do Jinců na vlak. Podle plánu jsme v sobotu brzy ráno sedli do vlaku a přes Zdice a Lochovice dojeli až do Všeradic. České dráhy kupodivu jednou fungovaly podle jízdního řádu, počasí bylo ideální a začátek výpravy jsme tím pádem mohli prohlásit za povedený. Výstup na hřeben Hřebenů jsme si osladili výbornými hruškami objevenými za Všeradicemi a po hodině a čtvrt jsme byli na vrcholu Brda OK/ST-024. V řídkém listnatém lese prosvíceném podzimním sluníčkem jsme v klidu vybrali dva stromy na zavěšení dipólu a potom jsme s Romanem nacvičeným způsobem dostali anténu do pracovní polohy. Šikovně položený pařez posloužil jako stolek pro rádio, sám jsem se usadil na složenou karimatku a mohlo se vysílat. Populární kmitočet 7032 kHz byl obsazený, ale našel jsem volné místo o něco výše. Po několika výzvách mě lovci objevili a začali volat. Když opadl hlavní nápor, rozloučil jsem se a vyslal QRT. Roman si mezitím prohlížel blízké okolí, jelikož se bál, že by mohl při poslechu CW provozu usnout. (Nevím, jak je to možné, ale poslech telegrafie Romana spolehlivě uspává. :-)

Dvoukilometrový přesun z Brda na sousední Lišku byl vzhledem k terénu odpočinkovou záležitostí. Přesto nám cestou vyhládlo a naší první starostí po dosažení vrcholu Lišky bylo zahnání hladu. Po studeném obědu (spíš svačině) jsme se dali do budování vysílacího pracoviště. Les na vrcholu je jehličnatý a hustší než na Brdu, ale místo na anténu jsme našli a anténu úspěšně pověsili. I na Lišce byl příhodný pařez a vedle něj dokonce kus kmenu, takže přímo na zemi nespočinulo ani rádio ani já. Trochu jsem se obával, jestli lovci SOTA vrcholů nebudou zrovna obědvat, ale moje obavy byly zbytečné. Prakticky hned po nalezení volného kmitočtu a vyslání CQ SOTA se strhla bitva, jako kdyby OK1NF/P byl bůhvíjaký DX. Ani po půlhodině svižného provozu volajících nijak neubývalo a jenom nerad jsem se loučil a vypínal rádio, ale většina cesty na Písek byla stále před námi a proto jsme se na Lišce nemohli zdržet déle. Mrzí mě, že jsem nemohl uspokojit všechny zájemce o OK/ST-016, sri. Jako vždy jsem měl radost z každého spojení, ale nejvíc potěšilo spojení „domů“ s Frantou OK2OP a také dvě SOTA/SOTA spojení s Janosem HA4FY/P z HA/KD-054 a Alainem F6ENO/P z F/AM-112.

Z Lišky pokračoval náš pochod podél přírodní rezervace Hradec a dále okolo Studeného vrchu na Kuchyňku. Na Kuchyňce jsme si krátce odpočinuli, pokochali se pěknými výhledy do kraje a šli jsme dál k Písku. Po dosažení úpatí Písku nastala kontrola místa noclehu. Srub byl v dobrém stavu a bez návštěvníků a starost o to, kde přenocujeme, jsme mohli pustit z hlavy. Zbývalo dostat se na vrchol Písku a po jeho úspěšné aktivaci se vrátit do srubu na večeři a zasloužený odpočinek. Abychom se na vrchol zbytečně netahali s celou bagáží, schovali jsme krosny na příhodné místo mimo cestu a na vrchol se vydali jen s radiovým vybavením a půllitrem vody. Hned se nám šlo mnohem snáze.

Písku dominuje věž s civilním leteckým radarem. Ale nějaké volné místo na vrcholu naštěstí zbylo a mohli jsme potřetí a naposledy pověsit anténu a vybudovat SOTA pracoviště. Ve čtvrt na sedm bylo všechno připravené. Na nic jsem nečekal a dal výzvu. Jako první odpověděl známý QRPíř a konstruktér Tasa YU1LM a další stanice následovaly hned poté. Byl jsem rád, že tentokrát mi SOTA OK/ST-011 neuteče a mohu si jí odškrtnout jako úspěšně aktivovanou. Zároveň jsem se aktivací Písku dostal přes hranici 250 SOTA bodů a splnil tak podmínky příslušného diplomu. Protože denního světla rychle ubývalo, vysílání jsem neprotahoval a po třinácti spojeních jsme začali balit. Sestup z vrcholu byl rychlý, cestou jsme vyzvedli schované krosny a se soumrakem jsme unavení, hladoví ale spokojení došli do naší mininoclehárny.

Ve srubu jsme zatopili v kamnech, připravili a okamžitě snědli večeři (nudle s vepřovým masem ve vlastní šťávě), zapili jí litrem piva (opět se Romanovi povedlo :-) a nebylo ještě ani tři čtvrtě na devět a už jsme zalézali do spacáků. V devět ani jeden z nás už nevěděl o světě.
Nedělní ráno jsme přivítali čajem a snídaní. Po snídani jsme zabalili krosny, opustili srub a vydali se svižným krokem do Jinců. Opět nám na cestu svítilo sluníčko, cesta vedla téměř výhradně z kopce a po hodině pochodu jsme byli v Jincích na nádraží. Vlak přijel na čas a přes Zdice jsme dojeli do Plzně a následně do Vejprnic, resp. Stodu.